Moje spolužačka z gymnázia - Petra Šroubek Pohlová mně postrčila. 

Na školním srazu jsme si loni povídaly a já netušila, kde nyní pracuje, protože naposledy jsem věděla, že je šéfredaktorkou časopisu Marianne.

Jenže Petra neváhala ani chvilku a rovnou se zeptala: "Nechceš napsat román?" 

Jsem potáhla dlouze z cigarety a v jedné nepatrné vteřině mi projela celá má "spisovatelská dráha" hlavou. 

"Tak psát ženskou beletrii byl vždycky můj sen." Odpověděla jsem poměrně sebejistě. Čas od času jsem o tom mluvila, ale má kariéra mě natolik zaměstnávala, že jsem na psaní neměla moc času. Odborná literatura se mi psala rychle. Všechno jsem měla v hlavě, takže jsem ji psala poměrně z patra. Ale román? To byla výzva a můj sen. Vždycky jsem totiž říkala, že chci psát knihy pro ženy (ale nikdo tomu, alespoň myslím, nevěnoval moc velkou pozornost). 

Petra mi během celého večera představila všechny současné autorky. Hltala jsem ji s otevřenými ústy. Pokuřovaly jsme před restaurací a mně vymizel celý okolní svět. Vím jen, že bylo poměrně teplo, že kdybych nespěchala domů, sedím tam s ní snad do dnešního dne.

Slíbila jsem jí, že román dodám do konce roku... A pak to všechno teprve začalo...

Zkrátka holky to vždy zvládnou. Samozřejmě, že nejprve dala můj rukopis přečíst nezaujaté osobě, která byla příběhem nadšená a pak už jsme s Petrou připravily pro všechny super holky báječný příběh o další báječné ženě - Marii. 

Cosmopolis je pro mě nová rodina. Asi stejně nová, jako pro Marii všichni noví přátelé v Bruggách.