Focení měsíce

Jsem bezbřehá romantička aneb proč u nás doma končí večerní film kvůli měsíci

Blikal mi kurzor.

Seděla jsem nad pár větami, které mám napsat sama o sobě na obálku své knihy. Tomu se říká BIO — takový ten malý odstaveček, kde se má autorka představit. A já, která dokáže popsat advokátku Marii i to mlčení mezi dvěma lidmi v hotelové hale, jsem najednou nevěděla, jak začít u sebe.

Kurzor blikal. Já mlčela. Tak kdo vlastně jsem?

A pak jsem v mobilu narazila na jednu fotku. Stojím u okna a fotím měsíc. (Ano, přesně tu, co vidíte u článku.) A v tu chvíli mi to došlo. Charakterizují mě vlastně tři věci — a ta první je jasná jako úplněk nad pouští:

Jsem bezbřehá romantička.

Přesně tak začíná moje BIO. Zbylé dvě věci vám prozradím postupně během léta — nechám si je jako třešničku na prázdninový dort (také zveřejním na sítích i můj recept na bublaninu s třešněmi). Ale proč si to o sobě myslím? 

S manželem totiž trávíme hodiny — a teď to myslím doslova, hodiny — plánováním, kam zajedeme vyfotit východ nebo západ slunce. Studujeme, kde bude světlo nejhezčí, odkud bude ten správný výhled, kde se nám bude nejlíp sedět. Já samozřejmě připravím nějakou dobrůtku (většinou čerstvý kváskový chleba s něčím dobrým) — a vyrazíme.

A někdy kvůli tomu vstáváme ve čtyři ráno.

Ve čtyři. Ráno. Dobrovolně.

Tady v Kuvajtu to znamená, že naložíme skládací židličky, vyjedeme do pouště, zabydlíme se v písku — a prostě čekáme. Čekáme na ten jeden okamžik, kdy se nebe rozsvítí (nebo zhasne). A když přijde, sedíme tam jako dvě děti, co poprvé v životě vidí vycházet slunce.

Nebo večer. Koukáme v klidu na televizi — ale máme nastavený budík. Protože dneska má být měsíc v nějaké obzvlášť zajímavé poloze. A když budík zazvoní… telku okamžitě okamžitě vypínáme. Otevřeme okno. A fotíme. Někdy vybíháme na střechu.

Ano, u nás doma se podřizujeme někdy měsíci. A oba to milujeme.

Možná si říkáte, že je to bláznovství. Vstávat ve čtyři ráno kvůli barvě oblohy. Vypínat film kvůli kusu skály, který krouží kolem Země už nějakou tu miliardu let a bude tam i zítra.

Jenže v tom to právě je. Romantik nečeká, až ten správný okamžik někdy sám přijde. Romantik jde za tím. Nasedne do auta nebo otevře okno. A pak ho — třeba i s trochu rozmazanou fotkou v mobilu — zachytí.

Protože ty nejhezčí chvíle většinou nepřijdou samy. My jim musíme jít trochu naproti.

A přesně tak vzniklo i Jezero lásky. Jinak by to ani nešlo.