Kde čas plyne jako řeka

Naše loď se jmenuje Holanďanka. Je to stará říční loď — taková, která pamatuje jiné časy, jiné řeky a hlavně jiné příběhy. A každé léto se na její palubu vracím jako domů.

Na Labi je vše jinak. Čas plyne pomalu a líně — přesně jako šplouchající řeka. Když ráno vstanu, první co udělám je, že se podívám na vodu. Jaká je dnes? Tichá, rozvlněná, zlatavá od slunce nebo šedivá pod mraky? Řeka mi každý den vypráví jiný příběh. A já ji poslouchám.

Na Holanďance nemáme televizi. Zpočátku mi to přišlo jako nedostatek — dnes je to jeden z důvodů, proč se sem vracím. Místo obrazovky je tu okno. Místo zpráv je tu nebe. A nebe nad Labem — to je show, která nepotřebuje scénář.

Kuchyňka je malá ale špičkově vybavená. Vařím jednoduše — co je čerstvé, co voní, co nezabere víc než třicet minut. Protože na lodi nechci trávit čas u sporáku (navíc je pak v kajutě vedro). Chci sedět na palubě, dívat se na přijíždějící lodě a přemýšlet.

A psát.

Právě tady, na Holanďance, vznikly některé z nejlepších kapitol Jezera lásky. Nevím proč — možná proto, že voda zpomaluje myšlenky do správných otáček. Možná proto, že na lodi není kam spěchat. Možná proto, že řeka ti každý den připomíná jedno jednoduché pravidlo: voda si vždy cestu najde.

Marie — moje hrdinka — to ví také. I ona hledá svou cestu. A já psala její příběh přesně tam, kde jsem svou cestu vždy nacházela já.

U vody. Na palubě. S kávou v ruce a řekou před sebou.