Když je moře teplejší než čaj

Psaní mi zabírá spoustu času. To už asi tušíte. Sedím nad rukopisem, nad poznámkami, nad e-maily — a tak jsem si řekla, že si udělám malý experiment. Vezmu si zápisník, sednu si k moři a budu psát u moře. Romantická představa, viďte?

Mám pro vás špatnou zprávu: nenapsala jsem ani řádku.

Ale popořádku. Tady v Kuvajtu je koncem června přes padesát stupňů. Padesát. Takže ven vyrážím převážně brzy ráno — než se poušť i město promění v jednu velkou saunu.

A teď to nejlepší: moře je tady nejteplejší, jaké jsem kdy zažila. Arabský záliv patří mezi vůbec nejteplejší moře na světě a právě tady na severu, v Kuvajtském zálivu, voda v létě běžně atakuje třiatřicet stupňů. Vědci tu dokonce naměřili přes sedmatřicet stupňů. Věřili byste tomu? Takže když vlezete do moře, nečekejte osvěžení. Čekejte vlažnou koupel, ve které byste si klidně mohli uvařit čaj. 😄

Ale ty pláže! Krásné, dlouhé, jako by nikde nekončily. Dělám tady dlouhé procházky, s nohama ve vodě a poslouchám šplouchání vln - někdy jen vlnek.

Na ty horké dny jsem si nově pořídila i auto ledničku. A nepoužívám ji zdaleka jen na výlety — používám ji hlavně na nákupy. Protože tady cesta z obchodu domů znamená malý závod s časem: jestli máslo dorazí jako máslo, nebo jestli se nerozteče na kaši. Auto lednička = moje nová nejlepší kamarádka. (Manžel snad nebude žárlit.)

No a teď zpátky k tomu mému spisovatelskému experimentu. Sedla jsem si na pláž s pevným odhodláním něco sepsat. A… nic. Vážně nic. Ani jednu jediná věta. V takovém vedru to prostě nejde — mozek stávkuje a odmítá být aktivní.

Tak jsem zápisník odložila a odpočívala. Procházela jsem se, osvěžovala se, jen tak lelkovala. Však se říká, že by se člověk neměl pořád zahlcovat. (Konečně mám pádný důvod chvíli nedělat vůbec nic. Beru!)

Déle než hodinku jsem to ale stejně nevydržela a vrátila se. Bylo to ovšem krásných šedesát minut. Pozorovala jsem, jak se v mělčině honí celá hejna malých rybiček, jak se v dálce pohupují loďky a jak se nějací milovníci vodních skútrů prohánějí sem a tam, jako by je honil čas.

A samozřejmě — protože beze svačinky nikam — jsem si připravila svoje malé jednohubky. Pesto, na něm lehce osmahnuté rajčátko. Okoukala jsem to v jedné italské restauraci a od té doby na tyto jednohubky nedám dopustit: kdykoli mám doma návštěvu, tyhle chlebíčky zmizí mezi prvními. Pokaždé.

Takže ano — spisovatelka, která si vyrazí na pláž psát a místo toho sní jednohubky a kouká na rybičky. A víte co? Někdy je i tohle součást tvorby. Ten nejlepší nápad totiž často přijde právě ve chvíli, kdy na něho nečekáte.