Po proudu až k Černému moři

Sen, který se neměří v kilometrech, ale v týdnech

Někdo sní o tom, že vystoupá na nejvyšší horu. Já sním o tom, že jednou po vodě dopluju až k Černému moři.

Naše loď — Holanďanka, deset metrů a třicet centimetrů dlouhá, tři metry široká, s vlastní malou kuchyní, kde si ráno vařím kávu — není závodní stroj. Plave svým tempem, sotva deset kilometrů za hodinu. Tak akorát, aby se člověk stihl dívat. Aby stihl žít.

Jenže jak daleko to vlastně je? A jak dlouho by taková cesta trvala?

Cesta, kterou spojila voda

Od Labe k Černému moři dnes vede souvislá vodní cesta — sen, o kterém přemýšlel už Karel Veliký před dvanácti sty lety a který se podařilo dokončit teprve v roce 1992. Z Labe se přes německé kanály dostanete k řece Mohan, ta vás vynese k slavnému průplavu Mohan–Dunaj, a odtud už se jen klesá. Po Dunaji napříč Evropou až tam, kde se rozlévá do moře.

Dohromady jsou to zhruba tři tisíce kilometrů.

Při deseti kilometrech za hodinu to dělá kolem tří set hodin čisté plavby. Jenže na řece se neplave ve dne v noci. Čekáte na zdymadla — a těch jsou na téhle trase desítky. V jednom místě se zdržíte, protože vám zatím nepustí dál. V jiném zůstanete o den déle, protože se vám to městečko prostě zalíbí.

Realisticky? Šest až deset týdnů. Celé jedno léto. A přesně o to jde — taková cesta se nepočítá v kilometrech, ale v ránech, kdy nikam nespěcháte.

Co byste cestou viděli

Hned na začátku pískovcové kaňony u Děčína a Hřenska, kde si Labe prořezává cestu skalami. Pak barokní Drážďany. Bavorské Bamberg a Řezno, kamenné a tiché. Místo, kde loď vystoupá do nejvyššího bodu celé cesty — čtyři sta šest metrů nad hladinou moře, výš už se po vodě z oceánu dostat nelze.

A potom Dunaj. Pasov, město tří řek. Rakouské údolí Wachau s vinicemi a klášterem nad zatáčkou. Vídeň, Bratislava, Budapešť s parlamentem zrcadlícím se v hladině. Dramatická soutěska Železná vrata na hranici Srbska a Rumunska, kde se řeka protlačí mezi skalami. A nakonec Dunajská delta — bludiště ramen a rákosí, ráj ptáků — než se všechna ta voda konečně rozlije do Černého moře.

Proč zrovna tohle

Možná proto, že celý život někam spěchám. A loď mě naučila pravý opak. Že cíl je hezký, ale cesta je důležitější. Že nejlepší věci se nedají uspíšit — ani řeka, ani láska, ani příběh.

Jednou tou cestu  popluji. Zatím si ji každé léto plánuju u mapy rozložené na palubě, s kávou v ruce a psy u nohou.

A víte co? Ten plán je skoro stejně krásný jako asi jednou bude ta cesta.