Sokolí závody

Sokolí. Závody. Přiznám se, že když jsem to slyšela poprvé, představila jsem si… no, vlastně jsem ani nevěděla, co si představit. A ejhle — bylo to jedno z nejkrásnějšího odpoledne, jaké jsem tady zažila.

Spousta lidí se divila, že zrovna Češka přijela na sokolnickou akci. "Vy v Česku tomuhle rozumíte?" A ono ano! My totiž máme bohatou sokolnickou historii. U nás je doloženo sokolnictví už z dob Velké Moravy, vášnivým milovníkem byl například kníže Svatopluk, po něm i císaři Karel IV. a také Rudolf II. A v roce 2010 se sokolnictví dostalo na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO — mimochodem jako jedna z vůbec největších společných nominací v historii, kterou tehdy podalo jedenáct zemí najednou. Takže ano, milí přátelé: my Češi v tom umíme chodit. (I když já osobně jsem na takové akci byla úplně poprvé.)

A jaké to bylo?

Obcházela jsem sokolíky, kteří měli přes oči malé klapky — takové elegantní čelenky — a klidně podřimovali na bidýlkách. Čekali na svůj čas. Dojalo mě, jak důstojně to celé snášeli. Jako herci za oponou, kteří moc dobře vědí, že až přijde jejich moment, vstoupí na pódium a všem vyrazí dech.

Všude kolem byly mraky novinářů a kamer. Každý se snažil zachytit ten jeden okamžik — krásný, elegantní let sokola, který se v plné rychlosti promění v šíp. (A že to umí: sokol se při střemhlavém letu dokáže řítit rychlostí přes dvě stě kilometrů v hodině. To už není pták, to je raketa s peřím.)

A pak přišel můj velký moment. Dovolili mi jít až na start.

Jenže s jednou jedinou podmínkou: ani muk. Musela jsem být zticha jako pěna, abych náhodou nevyrušila sokolníka ani jeho "závodníka". A věřte mi stálo to za to. 

A pak se to stalo. Sokolník dal signál, pták zamával křídly, vznesl se — a v jediném plynulém oblouku doletěl přesně tam, kde na něj čekala odměna. Bylo to tak hladké, tak samozřejmé a tak nádherné, že jsem na ten okamžik úplně zapomněla dýchat.

Tady v Zálivu má sokolnictví obrovskou tradici — patří k samému srdci místní kultury, je symbolem síly a vznešenosti a dnes z něj vyrostl i opravdový závodní sport s vlastními rekordy. Ale ať už jsme odkudkoli, na jednom se shodneme: ten let je čistá poezie.

Zamilovala jsem si to. Hned. Na první mávnutí křídel.