Život po životě

Nikdy jsem pořádně nechápala výraz "Život po životě"... Když jsem se loni rozhodla (i kvůli těžké nespavosti a únavnému nočnímu pocení) opustit práci - vůbec jsem netušila, že za těmito dveřmi objevím nejen něco nového, ale hlavně, že mi do roka vyjde můj první román.

Kamarádka (mimochodem vedoucí redaktorka z Grada Publishing) mě postrčila a na její otázku: "Proč fůrt píšeš odbornou literaturu? Nechceš zkusit beletrii?" Jsem si řekla, že se nic neděje jen tak a červík začal hlodat. 

Druhý den, po její otázce která mi rezonovala v uších, jsem zamířila do knihkupectví. Přečetla jsem snad všechny obálky v regálech pod velkou navigační cedulí "ženská próza" a koupila asi 15 knih. (Koupila bych jich víc, ale jela jsem na Vespě a ta má malý zavazadlový prostor).

Brzy bude můj román Jezero lásky na pultech. Rukopis včera odešel do tiskárny a já se chystám na podcast. Vůbec netuším, co budu říkat a mám trému (i když jsem se na vysoké škole moderováním živila). 

Ten rok byl nejen o psaní. Změnila jsem barvu vlasů a hlavně jsem změnila oblékání. Ano. Já, která nosila v covidu před PC kostým, i když jsem nemusela, jsem vytáhla staré roztrhané džíny. 

(Příspěvek byl publikován na mém profilu LinkedIn a obrázek je upraven AI)