Zlodějka písmen

Jak mě jedna věta na třídním srazu dostala až sem

Po třiceti letech jsem šla na třídní sraz. Víte, jak to chodí — kdo zhubl, kdo přibral, s kým je kdo v kontaktu a kdo s kým v kontaktu naopak zase není. A pak ta nevyhnutelná otázka: "A co děláš ty?"

Odpověděla jsem popravdě. Že píšu. Odborné knihy, články, věci o pracovním právu a lidech ve firmách a studuji doktorát.

A jedna spolužačka se zasmála: "Pořád jen ty paragrafy? Měla by ses konečně vrhnout na romantiku!"

Jenže některé věty se vám zaseknou pod kůži a nejdou ven.

Vrátila jsem se domů a nemohla usnout. Ne kvůli pěti vypitým kávám nebo hluku. Kvůli tomu nápadu. Ležela jsem ve tmě a v hlavě se mi začaly skládat věty, scény, jména. Postava, která ještě neexistovala, mi nedala pokoj.

Byla jsem vzrušená jako dítě před Vánoci. A já dobře vím, že když mě nějaký nápad nenechá spát, znamená to jediné — je to správný nápad.

Druhý den ráno jsem běžela do knihkupectví. A zůstala jsem tam skoro čtyři hodiny.

Fotila jsem si obálky. Googlila autorky, o kterých jsem nikdy neslyšela. Přejížděla prsty po hřbetech a četla první věty. A nakonec — protože všechna křesla byla obsazená — jsem si sedla k takovému tomu malému dětskému stolečku, kde si nejmenší čtenáři kreslí a listují obrázkovými knížkami.

Tam jsem otevřela jednu autorku. A bylo po mně.

Nemohla jsem tu knihu odložit. Četla jsem a četla, schoulená u stolečku pro tříleté, a musela jsem vypadat jako zlodějka — zlodějka písmen a stránek, co se nehne, dokud nedočte. Odešla jsem nakonec klasicky. S šesti knihami v tašce.

Doma jsem si na zahradě udělala čtenářské doupě. Lehátko, měkké polštáře, vedle stoleček: limonáda, káva, kapesníčky (ano, brečela jsem), jedna cigaretka pro ten pocit. Počasí mi přálo celý týden dovolené.

A já četla. Ráno, v poledne, večer. Knihu za knihou.

Jediní, kdo s tím nesouhlasili, byli moji psi. Den za dnem zlobili víc a víc, až mě jedno odpoledne doslova vytáhli na procházku do polí. Jenže i tam jsem přemýšlela nad knihami, nad strukturou, nad konceptem, dialogy, rytmem vět a humorem.

Když jsem ten stoh dočetla, věděla jsem to úplně přesně. Ne "možná" a ne "někdy". Věděla jsem, jaký příběh chci napsat. Jakou ženu. Jaké město. Jaký konec.

Takže ano. Vrhla jsem se do romantiky.

A byl to jeden z nejlepších skoků mého života.